Uznání zvenčí není zpětná vazba. Reaguje na to, co jste ukázali, ne na to, jak rozhodujete. A čím hlasitější je, tím méně lidí kolem vás si troufne říct, co skutečně vidí.
V roce 2013 vyhlásil odborný časopis American Banker generálního ředitele banky Wells Fargo Johna Stumpfa bankéřem roku.1 Ve stejném období vyhlásil Carrie Tolstedtovou, která řídila retailovou divizi té banky, nejmocnější ženou v bankovnictví.1
Přečtěte si to pořadí ještě jednou. Cenu za nejmocnější ženu v bankovnictví dostala ředitelka přesně té divize, ve které se to celé dělo.
Zaměstnanci té divize pod tlakem obchodních cílů zakládali klientům účty, o které si klienti nikdy neřekli. Byly jich dva miliony.3 Nedělali to z chamtivosti. Měli cíle, které jinak splnit nešly, a věděli, co se stane, když je nesplní.
V září 2016 dostala banka pokutu 185 milionů dolarů a propustila 5 300 lidí. Stumpf v říjnu rezignoval a vrátil 41 milionů z nevyplacených odměn.1 Konečné vyrovnání dosáhlo v roce 2020 tří miliard dolarů.
Ta ocenění nebyla chyba. Byla to přesná odpověď na to, co ti lidé viděli. Neviděli nic.
Nikdo z porotců neseděl na poradě, kde se stanovovaly obchodní cíle. Nikdo z nich nemluvil s pobočkovým bankéřem, který je měl splnit. Hodnotili to, co jim bylo ukázáno. To není výtka porotám, je to popis toho, co takové ocenění vůbec může měřit. Měří výsledky a měří dojem. Neměří, jak ty výsledky vznikly, protože k tomu nemá přístup.
Pokračování článku
Dočtěte celý článek zdarma
Zadejte e-mail a článek se hned otevře celý. Žádná platba, jen odběr TORVAKO Insights.
- Celé články se všemi zdroji, ze kterých vycházejí
- Jednou měsíčně přehled nových článků a jeden příběh z praxe
- Jako první dostanete výsledky studií TORVAKO
Už odebíráte? Zadejte svůj e-mail a článek se odemkne i na tomto zařízení.
